Kašlu na lásku...možná - Podraz

Ať se dívám do zrcadla z kteréhokoli úhlu, vidím to samé. Dívku - ne tlustou, ale taky ne přímo vyhublou, pyšnící se závojem po záda dlouhých blond vlasů a jiskrnýma zelenýma očima. Když mluví, každý kluk jí visí na rtech a touží se jich dotknout. Stručně řečeno, nic moc. Prostě já. Abyste věděli, jmenuju se Míša a zrovna teď mám nádherně rozběhnutý vztah s jedním úplně úžasným klukem - Ondrou! Není to s¨dlouho, co jsme spolu - necelé dva týdny, ale cítím se tak neskonale šťastná! V mých skoro sedmnácti mi nic nechybí…

Najednou mi začne zvonit mobil - Ondra! Bleskne mi hlavou a ¨rychle po něm skočím.

"Ahoj, miláčku," zašvitořím.

"Zvedáš ten mobil čím dál tím rychleji! Podívej, co takhle za dvacet minut na náměstí?" Seznámili jsme se na jednom náměstí Ostravy a většinou se tedy setkáváme tam.

"Kdo přijde pozdě, platí zmrzlinu!" navrhnu a Ondra na naši hru přistoupí. Jak já ho miluju!

Už za čtvrt hodiny stepuju na kostkách náměstí. Mám ještě čas, tak si narychlo odskočím do shopu kousek odtud. Prodírám se už lidmi a klestím si cestu přímo k toaletám. Jakmile otevřu dveře, zarazím se, protože z jedné kabinky se nesou hluboké vzdechy. Jejda, asi jdu nevhod, radši nebudu rušit. Co nejtišeji vykonám svou potřebu a myji si ruce, když se kabinka otevře a zevnitř vychází černovlasá holka, možná i mladší než já a za ní - ONDRA! Najednou, jako by na mě spadl obrovský kámen a já se cítila tak - podvedená.

"Ondro?" vzdechnu plačtivě. Polekaně zvedne oči, ve kterých je jasně znát zaskočení. Opakuju jeho jméno. Dívka se na mě lišácky usměje a odejde. Jsme sami…

"Víš, to bylo - vysvětlím ti to!" Mám se na odchod. Nechci slyšet jeho výmluvy, nezajímají mě. Dobře věděl, co dělá! Proč to jen udělal? Proč mě podvedl? Je to tím, že já s ním zatím spát odmítla? Nenutil mě, říkal, že to chápe a počká!

"Nech mě už na pokoji, jednou pro vždy!" vzlyknu a z ruky si strhnu náramek ze srdíček, který mi dal ten den, kdy jsme spolu začali chodit.

"To myslíš vážně? Jen jsem…"

"…se s ní vyspal! To je to pro tebe něco normálního? Bylo jich víc? Ondro… Sbohem!" říkám víc rozhodně, než to cítím a už doopravdy jdu…

Ztěžka otvírám dveře bytu. Stále bydlím s rodiči, vlastně s matkou a starší sestrou. Je o dva roky starší a vlastní bydlení už si hledá. Společný pokoj nám vůbec nevadí, přestože jsou chvíle, kdy bychom se nejraději zabily. Jsme vlastně nejen sestry, ale i nejlepší kamarádky. Navzájem jsme čelily všem rozchodům s klukama a podpíraly se, když se rodiče rozhodli, že už si nemají co říct a rozvedou se. Otec se odstěhoval a mámě, i když to nepotřebuje, protože úspěšně podniká, posílá na nás obě alimenty, přestože Zuzka už je dospělá… Ale jinak se moc často nevídáme. Občas nás vezme do kina, na pizzu nebo pošle blahopřání, ale to je vše.

"Zuzi, jsi doma?" volám dovnitř, ale nikdo se neozývá. Jsem sama, úplně sama… Teď, když někoho tolik potřebuju. Ach, Ondro…

|| 2. Kapitola

Jeden z nejlepších výtvorů BohaPodraz